Od hry až k parforsu

To ovšem vyžaduje patřičné znalosti i zkušenosti a ne každý jimi disponuje. A tak se vyskytují psi, kteří odnášejí aport na opačnou stranu, i psi, kteří při spatření činky psovoda pokoušou nebo se strachem pomočí.
A znovu přichází člověk, tentokrát jako chovatel a hned ve dvou podobách. ten první z lásky k plemeni a úcty k tvůrcům udržuje a vylepšuje soulad exteriéru s výkonem, ten druhý rozděluje jedno plemeno na dvě a někdy i na tři. Výstavní, pracovní, případně i tzv. „do rodiny“. A tak se chtě nechtě setkáváme s jedinci i celými liniemi původně pracovních plemen s absencí vloh k přinášení i „chuti do práce“, což spolu jistě souvisí. Naštěstí prvních chovatelů bylo u nás po dlouhou dobu více.
Dříve, než uvedu několik způsobů výcviku psa v přinášení, bych chtěl připomenout zásadní věc. Přinášení je cvik poslušnostní a nikoliv hra. Ta poslouží k rozvíjení vloh a odvozenému výcviku a pomocný předmět (oblíbený) jako možná doživotní odměna psa i při jiném výcviku. Cvičitel, který používá stejný předmět pro rozvíjení vlohy, odměnu i pracovní výkon, nemívá obvykle velký úspěch. Stejně tak i ten, kdo neumí stanovit správný poměr i čas hry a výcviku, a to u každého psa individuálně.