Způsoby výcviku psů

v přinášení, zahrnuté do uvedené skupiny, jsou účelově a technicky dokonale propracovanými mechanickými metodami, které mají s neblaze proslulými primitivními „nuceňáky“ jen málo společného.
Jsou cenným dědictvím a dílem našich předků, profesionálních i amatérských „psářů“ převážně z řad lesníků a myslivců, kde potřeba dokonalého přinášení byla naléhavější než u služební a sportovní kynologie. Je pravda, že parforsní metody výcviku psů v přinášení počítají s postupným zahlazením případných následků nátlaku použitého při výcviku díky blahodárnému působení praxe a s ní narůstající „lovecké vášně“ psů používaných při lovu zvěře.