Mrkněte na vašeho

žáka, odpojte se s tím, že bude lepší když to ještě proskenujete. Po začátku
skenování se objeví ještě efektnější hláška o tom, že skenování je nedovolené a
všechna vaše činnost je logována, navíc se zobrazí i vaše IP adresa (to už
vypadá jako že jste opravdu něco provedli - rozuměj: v mysli žáka vyvstává obraz
centrály FBI, kde svolávají mimořádnou schůzi a na váš barák se zaměřuje desítka
špionážních satelitů).

Prostý občan si zkratky obsažené v adrese vysvětlí následujícím způsobem:
"MIL - military, armáda; AF - Air Force, letectvo; HQ - Headquarters,
velitelství; Netmaster - hlavní." A má pravdu, ale pořád to nemusí nic znamenat.
Jestliže něco takového proběhlo vašemu žáku hlavou, máte vyhráno. Připojte se na
tuhle adresu telnetem (port 23). V tu chvíli se objeví efektní hláška o tom, že
se jedná o armádní server a neoprávněný přístup není dovolen.

Pokud chcete vypadat opravdu tvrdě (jako žula) zadejte skenování nějaké adresy v
doméně .gov nebo .mil. Jistě víte, že v těchto doménách se skrývají servery
americké státní správy a armády. Jejich seznam se válí na mnoha místech
internetu a tak není těžké přijít k nějaké zajímavě znějící adrese, které není
přístupná přes port 80 (přes všechny ostatní ale ano) a tudíž je méně známá.
Například taková adresa netmaster1.hq.af.mil zní dostatečně zajímavě a tajemně
na to, aby si pod ní každý neznalý představil databanku spadlých a chycených
UFO.

Je možné, že se

objeví nějaké zajímavé hlášky, ty se ale většinou liší případ od případu, čili
nějaký souhrný výklad o nich nemá cenu. V tomto momentě by bylo patrně nejlepší
vašeho žáka vystrčit ze dveří (blíže popsáno na konci článku) se zaujatým
výrazem ve tváři a rozloučením ve smyslu: "Našel sem něco zajímavýho, musim
pracovat v klidu.", dál už byste totiž tuhle blamáž předváděli velice těžko.
Výjimkou může být, pokud o vašem žáku (objektu) víte, že má snížený práh
vnímavosti, v tom případě můžete dát skenování ještě jednou, tentokráte od
tisíce k nule. Jde nám to pěkně :-).

J Proč to není až do 999 sám nevím (pratvůrci internetu
nejspíš také ne), ale už teď se jim prý IP adres nedostává :-). Nedávno byla
schválena nová verze formátu IP adres, tzv. IPv6, stávající je IPv4. IPv6 se
bude vyznačovat tím, že bude mít přibližně následující tvat 0234xfff5679c, nic
moc co? Narozdíl od IPv4 vypadá fakt složitě a tak o IPv6 raději nikdy
nezačínejte mluvit, stejně se zatím nepoužívá :-). V IP adresách existují ještě
nějaká další čísla, o kterých není radno mluvit (určeny pro vnitřní sítě atd.),
ale vzhledem k tomu, že jich je pouze několik, nebudu je vyjmenovávat a vy
budete spoléhat na to, že se zrovna do nich při svém mrakošlapání netrefíte.
Ale zpět k tématu. Skenování není nijak zvlášť rychlé, dost záleží na použitém
programu, takže ta tisícovka vám zabere minimálně deset minut.

e však zcela zbytečné pokoušet se hledat tyto známé porty na IP adrese nějakého
vašeho známého připojeného přes dial-up, určitě otevřeny nebudou. V takovém
případě je lepší zadat skenování portů v určitém rozsahu, například od 0 do
1000. Pamatujte - pokud někdy budete o portech mluvit, tak nejvyšší číslo, které
můžete použít je 65535! Vyšší porty neexistují a věta: "Něco sem chyt na portu
milión sedmset dvacet tři tisíc šedesát sedm" vás dostane do hackerského pekla.
Stejně tak varování pro IP adresy, maximální hodnota jednoho čísla je 255, tzn.
maxmax je 255.255.255.255.

Mohli bychom pokračovat ve výčtu portů, ale nebylo by to moc efektivní.
Kdo má zájem, může si najít 238kb dokument, který obsahuje popis prakticky všech
používaných portů. Nyní už tedy víme, že pokud má nějaká IP adresa otevřené
porty 80 a 21, je na ní možný přístup přes browser a FTP klient. Když mluvím o
přístupu, ještě to neznamená, že se vám podaří legálně či nelegálně proniknout
do systému. Je to pouze znamením, že server s vámi danými prostředky může
komunikovat a nevrátí hlášku, že adresa neexistuje.
Adresa portu se může zadávat způsobem xxx.xxx.xxx.xxx:yyyy, přičemž XXX je IP
adresa a YYYY je číslo portu. Můžete zkusit zadat adresu nějakého FTP serveru ve
vašem browseru a uvidíte, zda jej najde (platí samozřejmě pouze v případě
zadávání přes IP adresu, pokud byste zadali přímo jmenovité označení serveru,
například ftp.vse.cz, browser automaticky pozná, že bude následovat FTP přenos).

Cílem

tohoto článku je seznámit vás s několika takovými technikami, které jsou
dobré na chlubení, ale bez řádných znalostí jsou absolutně k ničemu.
Skenování (scanning) - jedná se o činnost prováděnou vůči určité IP adrese nebo
celému bloku IP adres. Je tedy jedno jestli vaší obětí má být nějaký server nebo
nebohý dial-upista. Doufám, že alespoň víte kdo je dial-upista (ten kdo se na
internet připojuje pomocí modemu). Skenování vám pomůže zjistit, které porty
jsou na dané IP adrese otevřené, tzn. používají se. Pro různé činnosti v
internetu se používají různé porty. Například port 80 se používá pro HTTP, tedy
přenos stránek, které se zobrazují v browseru, port 21 je používán FTP, port 25
pro odchozí poštu, port 110 pro pop3 protokol, tedy pro stahování došlé pošty ze
serveru.

Když jsem nedávno na otázku jednoho kamaráda co dělám, odpověděl, že mu skenuju
porty, patrně ho to tak vylekalo, že se raději odpojil. Teď samozřejmě tvrdí, že
mu spadlo spojení, ale spíš bych věřil té první variantě.
Skenování portů je činnost, bez které se pořádný hacker neobejde, sama o sobě
však neznamená vůbec nic. Skenování vás do žádného systému nedostane a pořádného
hackera z vás neudělá, přesto je to prostředek u nějž začíná každý pokus o
průlom do nějakého systému. Když tedy budete někomu tvrdit, že něco/někoho
skenujete, budete vypadat nesmírně důležitě, když to navíc předvedete na
počítači, stane se z vás legenda. Je však nebezpečné vytahovat se podobným
způsobem před někým znalejším nebo nedej bože před skutečným hackerem. V tom
případě by vás v lepším případě zmrazil odpovědí: "A co jsi zjistil?", v horším
by se dotyčný s vámi začal zaujatě bavit na dané téma a vy byste patrně
nevyklouzli bez ztráty tolik ceněné prestiže.

metoda vyžaduje

patřičnou cvičitelskou úroveň, a pokud je rozpracována, nemá se přerušit. V takovém případě většinou nutno začínat znovu, bohužel však se zhoršeným úspěchem a opožděným výsledkem.
Závěrem bych chtěl podotknout, že bylo napsáno již mnoho různých návodů a příruček k různé lidské činnosti po vzoru „udělej si sám“. Ne každému je však shůry dáno umět číst „mezi řádky“, a proto nevíme-li si rady jak naučit svého psa dobře aportovat, obraťme se na zkušeného cvičitele, který po vyslechnutí problémů a zhlédnutí psa zvolí optimální způsob výcviku. Ale ať již tak nebo tak, držím palce a přeji hodně zdaru.

Metoda

se ve své podstatě neliší od běžné metody výcviku psa v poslušnosti, neboť je založena na správném použití podmíněných a nepodmíněných podnětů, tj. povelů a přinucení. Stejně jako cvičitel za 1 – 2 sekundy po povelu „sedni“ přinutí tlakem ruky na záď a trhnutím vodítkem vzhůru psa k sednutí, tak i cvičitel pro postupující parforsní metody výcviku psa v přinášení přinutí po povelu „aport“ tlakem prstů na pysky a případně i trhnutím vodítka psa k uchopení podávaného předmětu, jeho držení, nesení a přinášení. Používané nepodmíněné podněty odpovídající odporu nebo ochotě psa postupně mizí, ale je k nim možno se kdykoliv při selhání psa, tak jako u ostatních cviků poslušnosti, vrátit. Postup je takřka shodný se cvičitelským postupem předchozí uvedené metody s tím rozdílem, že uchopení činky není vyprovokováno jejím pohybem a chutí psa ji ukořistit, ale již uvedenými mechanickými podněty.

Ve služební ani sportovní kynologii tyto možnosti nejsou a jsou dokonce zakázané, a tak rozdíl mezi psy stejných kvalit, cvičených stejnou metodou pro uvedené směry využití, může být více než patrný. Přesto však hodnotím parforsní výcvik psů v přinášení jako dokonalý a účelový. Pokud se stane, že pes cvičený touto metodou odepře provedení požadovaného výkonu, je možné ho obratem přinutit k opravě a správnému provedení. Uvedená metoda je vhodná pro všechny cvičitelné typy psů od 8 do 1 0 měsíců stáří, kde hravé způsoby neuspěly, a nebo pro psy, ze kterých chceme mít bez ohledu na vrozené vlohy k přinášení spolehlivé aportéry.

Způsoby výcviku psů

v přinášení, zahrnuté do uvedené skupiny, jsou účelově a technicky dokonale propracovanými mechanickými metodami, které mají s neblaze proslulými primitivními „nuceňáky“ jen málo společného.
Jsou cenným dědictvím a dílem našich předků, profesionálních i amatérských „psářů“ převážně z řad lesníků a myslivců, kde potřeba dokonalého přinášení byla naléhavější než u služební a sportovní kynologie. Je pravda, že parforsní metody výcviku psů v přinášení počítají s postupným zahlazením případných následků nátlaku použitého při výcviku díky blahodárnému působení praxe a s ní narůstající „lovecké vášně“ psů používaných při lovu zvěře.

Parforsní metoda

Poslední způsob výcviku psa v přinášení, o kterém bych se chtěl zmínit, je v mezinárodní kynologické mluvě nazýván parforsní, což znamená silou, nátlakem. Úmyslně se vyhýbám u nás často používanému termínu „nucený“, který nepovažuji za výstižný, neboť všeobecně celá „drezérská“ činnost a tedy i výcvik psů je výsledkem rovnice: povel (posunek) + přinucení + odměna = cvik.

Jakmile pes uchopí činku, pochválíme ho a obloukem se vracíme za neustálé kontroly držení na výchozí místo, kde psa předejdeme, posadíme a činku odebereme. Postupně činku odkládáme na větší vzdálenost a chůzi se psem imitujeme pouhým vykročením. jakmile pes samostatně a ochotně odloženou činku uchopí, couváme, psa povzbuzujeme a přivoláváme k sobě, kde činku od sedícího psa odebíráme. V závěru této metody následuje volné odhazování činky s postupným prodlužováním doby jejího dopadu a vyslání psa. Totéž platí o vzdálenosti a viditelnosti činky.

Psa upoutaného

na krátké vodítko ponecháme na místě v poloze sedni nebo lehni, předstoupíme a položíme ve vzdálenosti 1,5 – 2 metry aportovací činku s trny na zem, bez trnů na předem připravené cihly. Vrátíme se ke psu, uchopíme vodítko do levé ruky tak, aby bylo volně prověšené, a rychle se psem vykročíme k odložené čince. V úměrné vzdálenosti (0,5 metru) dáme psovi povel „aport“, sehneme se a volnou rukou se lehce odložené činky dotkneme, případně ji postrčíme, nebo i pro první pokus málo přizvedneme.

Pokud jsme dospěli

ke stupni vycvičenosti, že pes nad zemí z naší ruky činku rychle a správně uchopí, pevně ji drží, nese a na povel odevzdá, můžeme si spokojeně oddechnout, neboť nejhorší máme za sebou. V závěrečné etapě tohoto výcviku budeme učit psa sbírat činku ze země. Pro tuto činnost se nejlépe hodí činky upravené zabudovanými trny (kolíky) v okrajových částech, které drží střed činky výše nad zemí, umožňují psovi lepší uchopení, zvláště v travnatém terénu a do značné míry zmenšují nebezpečí, že si pes ulehčí svůj úkol uchopení činky za lépe viditelnou a tím i „svádivou“ okrajovou část. Pokud takovou činku nemáme, můžeme si pomoci tím, že zpočátku tohoto výcviku budeme pokládat činku na dvě cihly předem připravené a odložené tak daleko od sebe, aby činka tvořila jakýsi mostek a spočívala na nich pouze okrajovými koulemi nebo hranoly.

Pokud má pes dostačující zájem o uchopení činky, neznázorňujeme již několika pohyby její odhození, ale hned po jejím vyjmutí z úkrytu na těle ji ustálíme psovi před mordou a na povel „aport“ umožníme její uchopení.
V další části výcviku postupně upravujeme polohu předkládané činky směrem k zemi. V této části již také pro usnadnění výkonu a zvýšení aktivity psa nemusíme trvat na usednutí před uchopením činky. Pokud pes nechce činku u země uchopit, cvičíme to z polohy vleže a dále pak, jak již bylo uvedeno.

Způsob provádění:

Řádně vyvenčeného psa odvedeme na nerušené místo výcviku, uvolníme z vodítka a vyprovokujeme k zájmu o činku, kterou však stále držíme v ruce. Poté činku uschováme tak, abychom ji mohli rychle uchopit, upoutáme psa na vodítko a provedeme s ním ve svižném tempu a radostné pohodě bez zbytečného vyžadování přesnosti 15 – 20 metrů chůze. Pak zastavíme, psa posadíme u nohy a navlékneme poutko vodítka na zápěstí levé ruky. Současně touto rukou uchopíme psa za obojek a pevně držíme. Volnou rukou vytáhneme z příhodného úkrytu činku, kterou držíme za okrajovou kouli nebo hranolek a několika (2 – 3) krátkými pohyby ve vzdálenosti asi 30 cm před mordou psa, naznačujeme její odhození. Činka vždy musí být ve vodorovné poloze, svým středem kolmo k mordě psa, pro rychlé a přesné uchopení. Jakmile je zájem psa uchopit činku patrný, zavelíme „aport“ a psa z držení za obojek uvolníme. Pozor, činka by právě v tomto okamžiku měla být v krátkém pohybu od psa, naznačujícím její odhození. Jakmile pes činku uchopí, prodlouženým pohybem ruky naznačíme její odpor, pak ji rychle pustíme a za nadšeného povzbuzování „drrrž“ rychle vykročíme se psem na vodítku vpřed. Pokud pes dobře drží, nehraje si s ní a nepřekusuje, vystačíme s pochvalou a povzbuzováním, pokud dochází k uvedeným nedostatkům, napomeneme psa „nesmíš“ a trhneme úměrně vodítkem. Trhnutí však musí být takové , aby pes činku nepustil, nebo dokonce neztratil zájem o tento způsob výcviku. Jakmile pes opětovně zpevní držení, chválíme ho a asi po 10 – 15 metrech chůze zastavíme, psa posadíme a kontrolujeme držení činky. Pokud pes povoluje nebo překusuje, napomeneme ho povelem „drž“ a lehce oboustranně a střídavě poklepeme ukazovákem volné ruky na vyčnívající části činky. Jakmile se držení zpevní, psa pochválíme a na povel „pusť“ činku již uvedeným způsobem odebereme a uschováme. Cvičení opakujeme 3 – 4krát za sebou, nejlépe třikrát denně.

Výhody: radostné provádění cviku, ukázněnost a nenarušený kontakt s psovodem. V případě selhání psa je možno touto metodou většinou psa k provedení přinutit. Pokud byl výcvik správně proveden, nevýhod příliš nemá.
Materiální zajištění: řetízkový obojek, vodítko asi 1,5 metru dlouhé s otočnou karabinkou a poutkem pro navlečení ruky, lehčí aportovací dřevěná činka, přibližně 0,5 kg (podle velikosti psa). Střed činky obtočíme pevně netřepivým provázkem pro „měkčí“ uchopení. Dlouhé vodítko.